- Úvod
- Odborné články
- Historie československého plastikářského průmyslu v rozhovorech pamětníků (VI./VII.)
Historie československého plastikářského průmyslu v rozhovorech pamětníků (VI./VII.)
Šestý díl seriálu rozhovorů s památníky československého plastikářského průmyslu s Ondřejem Kebrlem. Ze začátku byly pro komunistické Československo plasty zajímavé jen minimálně. Technické plasty se sem dostávaly postupně ze Západu a dnes je jejich použití velmi široké. Podrobněji se o tomto období můžete dočíst v jeho publikaci Doba plastová. Těšit se můžete na poslední rozhovor s Lubomírem Zemanem.
Jak jste se dostal k plastům?
Vystudoval jsem střední i vysokou školu strojní v Brně, měl jsem specializaci Technologie tvarování. Po škole jsem nastoupil do jedné brněnské firmy jako konstruktér, odkud jsem po nějaké době přešel do Výzkumného ústavu silnoproudé elektrotechniky v Brně. Mým prvotním úkolem bylo navrhnout technologii výroby prototypových forem pro zpracování plastů. Vedoucí laboratoře tehdy hledal specialistu na plasty, což nikdo nechtěl dělat. Tak mě oslovil, protože jsem měl už nějaké zkušenosti a znal jazyky. Poslali mě na různé kurzy a semináře, začal jsem i postgraduální studium, a tak jsem se seznámil s mnoha lidmi z oboru. Mezi nimi i s několika specialisty, kteří v roce 1968 měli možnost strávit pár měsíců ve firmách nebo na vysokých školách na západě např. v General Electric, BASF apod.
Protože byl zoufalý nedostatek informací, s pár přáteli jsme se rozhodli založit pod hlavičkou Vědeckotechnické společnosti (VTS) samostatný obor plastů. Tak vznikl Uniplast, sdružení cílené na organizování konferencí a seminářů.
Parta GEP ve St. Moritz 1977 |
Souběžně s tím jsem se dostal do kontaktu s firmou General Electric, a to díky výrobnímu programu silnoproudých zásuvek a vidlic vedeném našim ústavem. Tehdejší novela norem IEC už neumožňovala použití fenoplastu, neboli bakelitu. Ten byl nahrazen polykarbonátem a svým rozsahem to znamenalo zavedení největší výroby zpracování polykarbonátu ve východní Evropě. Firma General Electric byla hlavním dodavatelem materiálu a já pro ni dělal technické poradenství. Nicméně každé mé školení na západě i jednotlivou práci pro General Electric musel schválit komunistický výbor ústavu.
V té době se za železnou oponou žádné technické plasty nevyráběly, tedy kromě Polyamidu 6 v Neratovicích, všechno se dováželo. Problémem byl zastaralý výrobní park v lisovnách a málo znalostí. Politický systém upřednostňoval těžký průmysl. V první řadě se podporovaly silové věci, těžký průmysl vyráběl hlavně zbraně. Spotřební průmysl by šel do popředí, až když zvítězí socialismus a komunismus po celém světě – taková byla idea doby. Plasty byly v pozadí. Což hezky dokresluje má zkušenost z vysoké školy z předmětu Nauka o materiálech. Když jsem se ptal vyučujících, a co plasty? Řekli mi, že jsou bez chuti a zápachu, uděláš výbrus a nic tam nevidíš…
Jak to u nás v Československu vypadalo s plasty v sedmdesátých letech?
Začínali jsme od nuly. Bylo nutné mít nějaké normy, tak jsme udělali oborovou normu plastů a zařadili jsme technické termoplasty do dílů. Studovali jsme jejich hořlavost, samozhášivost atp. Čerpali jsme informace ze západní Evropy, z Ameriky. Na střechu výzkumáku jsem si dal panely se vzorky plastů a chodil jsem sledovat, jak na ně působí UV záření. Na materiálové vzorky jsem měl svůj malý vstřikovací stroj. Z té doby rád vzpomínám na spolupráci s Marií Jindrovou, Jardou Novákem, Jirkou Gabrielem.
Publikace Vstřikování termoplastů, Plasty a kaučuk |
V osmdesátých letech měl výzkumný ústav vybudovat nástrojárnu na nářadí pro plasty. Novák to organizoval a vedl, Gabriel se začal věnovat simulacím vstřikování plastů Mouldflow. Tehdy byly díly z plastů ještě velmi jednoduché a na strojích byly na vstřikování místo šneků pístové válce. Samotný sw na simulaci byl z dnešního pohledu velmi primitivní, simulace vstřiku se prováděla pro díly tvořené pouze plochami s definovanou tloušťkou. Navíc simulační programy byly Západem embargovány, tak jsme museli simulační program zakoupit přes Jihoafrickou republiku. Stávalo se, že konstruktéři plastových dílů navrhli složitý díl, popsali výrobní postup, určili cenu a pak se zjistilo, že to nejde vyrobit nebo že se to nevyplatí. Na základě takových zkušeností jsem pro ně vypracoval příručku, kde byly popsány simulační pochody.
Jaká byla práce pro General Electric?
Pro GE jsem pracoval 12 let. Měli velkorysý marketing i pro své externí pracovníky. Každý únor jsme měli obchodní setkání, vždy na nějakých exotických místech, například. v St. Maurice, v Brennerském průsmyku nebo na Kanárských ostrovech. Jezdil jsem na pravidelné služební cesty do Nizozemska. Spolu s Domem techniky České Budějovice jsme i díky tomu začali pořádat konference a setkání, kde bylo také možné sdílet informace poskytnuté západními firmami.
Byly návštěvy zahraničí bez problémů?
Samozřejmě časem problémy přišly. Když jsem byl v cizině, byl jsem pod dohledem STB. Pokud jste potkali v cizině emigranta, museli jste to dávat do zprávy. Bohužel si na mě vymysleli falešné obvinění a chtěli, abych s nimi spolupracoval. Přestože jsem nikdy nic nepodepsal, objevil jsem se v Cibulkových seznamech. Zažaloval jsem ministerstvo vnitra a konal se soud, kam byli pozváni jako svědci i pracovníci STB. Soud nakonec rozhodl, že jsem tam byl neoprávněně napsaný. Ale celé to bylo krajně nepříjemné.
Jaká byla „formařina“ u nás v porovnání se Západem?
Firmy ze Západu měly zájem o spolupráci. Po roce 1989 nás pozvali do Portugalska, chtěli dodávat formy do Česka. Chválili se, že jsou na vysoké úrovni. Moje reakce byla, že v Česku jsme také velmi dobří. Nevěřili tomu. Svět se na nás – postkomunistickou společnost – díval spíše jako na „rozvojovou“ zemi. Nakonec k nám přiletěli, a když jsem je zavedl do našich nástrojáren, divili se, jakou vysokou úroveň ve zpracování můžeme skutečně nabídnout.
Plastům jste se věnoval téměř celý svůj profesní život.
Po revoluci jsem už nepracoval jako výzkumník, věnoval jsem se poradenství, publikoval jsem, aktivně se účastnil konferencí a seminářů. A cestoval – Německo, Francie, Benelux, Anglie, dokonce jsem byl pracovně v LA.
Až do důchodu jsem se zabýval plasty a ještě dlouho potom jsem učil designéry na VUT v Brně. Zajímavé bylo prolínání oborů: kromě plastikařiny to bylo strojírenské tvarování kovů, chemie a elektro. Chemici moc neuměli dělat výpočty, strojaři dělali chyby při aplikaci plastů jak v konstrukci, tak při výběru materiálu. U plastů jste potřebovali všechno dohromady. Než jsem začal, nebylo v celosvětovém měřítku plastů objemově více než kovů. Během mého života to rostlo, na přelomu těch 80/90. let jich bylo už 5x více. A dnes máme s plasty situaci, jakou máme. Ale bez plastů se už neobejdeme.
První část rozhovoru s Jaroslavem Novákem a docentem Miloslavem Maňasem najdete zde.
Druhou část rozhovoru s Jaroslavem Novákem a docentem Miloslavem Maňasem najdete zde.
Třetí část rozhovoru se Zdeňkem Řehulkou najdete zde.
Čtvrtou část rozhovoru o společnosti ARBURG najdete zde.
Pátou část rozhovoru s Jiřím Gabrielem najdete zde.
Sedmý díl bude zveřejněn: 18.10.2024
- autor:
- Daniel Orel, člen výboru Uniplastu a jednatel dceřiných společností ARBURG v České republice, Slovensku a Rumunsku